Společná evropská paměť: Vystavování násilí: První výstavy o nacistické okupaci v Evropě, 1945–1948

Download

Nacistické Německo ovládlo na vrcholu své moci téměř celou Evropu. Na

území dnešních 27 zemí žilo pod německou okupací přibližně 230 milionů lidí.
Jak se postižené poválečné společnosti vyrovnávaly se zkušeností násilí

a ničení, které s sebou druhá světová válka a nacistická okupace přinesly? Doposud přehlíženým, ale historicky podnětným prostředkem této konfrontace byly výstavy, pořádané bezprostředně po skončení války po celé Evropě. V době sociálního strádání, politické nestability, pokračující agrese

a nejasných vyhlídek do budoucna měly za cíl dokumentovat a vizualizovat důsledky holocaustu a nacistických zločinů. Projektem „Vystavování násilí: První výstavy o nacistické okupaci v Evropě, 1945–1948“ (24.05.–23.11.2025)

se Německé historické muzeum zaměřuje na rané expozice v Londýně, Paříži, Varšavě, Liberci a Bergen-Belsenu a poprvé sleduje historii tohoto celoevropského fenoménu. Výstava vzniká ve spolupráci s Dokumentačním centrem „Druhá světová válka a německá okupace v Evropě“ (ZWBE). Projekt vychází z předpokladu, že společná evropská paměť, a tedy i společná evropská budoucnost, je v zásadě založena na sdíleném poznání dějin německé okupace.

V raném poválečném období nabízelo výstavní médium účinnou odpověď na naléhavou otázku, jakým způsobem lze vyprávět o bezprecedentním německém násilí a jak ho zprostředkovat širokému publiku. Expozice o nedávné minulosti přitahovaly od roku 1945 na statisíce návštěvníků ve východní i západní Evropě. Organizaci těchto raných výstav převzaly státní instituce a komise pro vyšetřování válečných zločinů, stejně jako formální i neformální skupiny přeživších holocaustu a sdružení bývalých politických vězňů. Prostřednictvím fotografií, filmů, uměleckých děl, dokumentů a dalších objektů vyprávěli výstavní tvůrci v různých zemích vždy vlastní příběhy o válce a okupaci. Vznikala tak místa informací, vzpomínek a obvinění. Návštěvníci tak doslali možnost vnímat prožitou zkušenost jako součást kolektivní historie násilí, sdílet poznatky a emoce a zároveň se zaměřit i na budoucnost. S počátkem vrcholného období studené války v roce 1948 ovšem tyto nadnárodní konfrontace s nacistickými okupačními zločiny takřka náhle ustaly. Rané výstavy upadly v zapomnění, současně však v jednotlivých zemích trvale ovlivnily dnešní chápání německé okupace a vzpomínku na ni.

Raphael Gross, prezident Nadace Německého historického muzea (Stiftung Deutsches Historisches Museum): „Násilí německého okupačního režimu zanechalo v evropských zemích hluboké stopy. Mnohé případy napáchaného zla jsou v Německu téměř neznámé. Připomínání těchto násilných zločinů představuje součást historické odpovědnosti Německa a předpoklad pro vyrovnání se s přítomností. Ve světě, kde historické překrucování a nové války ohrožují evropský i globální řád, je nesmírně důležité předávat historické znalosti. Společný přístup k historii je pro formování evropské současnosti a budoucnosti naprosto klíčový – musí být aktivně utvářen, opírat se o zdroje a fakta a spojovat různé perspektivy. Právě to chceme podpořit realizací budoucího Dokumentačního centra a naší výstavy jako prvního společného projektu.“

Agata Pietrasik, kurátorka výstavy: „Výstavy jsou ze své podstaty časově omezené události. Zanechávají rozptýlené stopy v archivech a muzejních sbírkách. Naším úkolem bylo tyto stopy zachovat a tehdejší výstavy znovu zprostředkovat – ne proto, abychom je rekonstruovali ani znovu prožívali, ale aby si dnešní publikum mohlo představit jejich prostory a uspořádání, seznámit se s objekty, které byly tehdy vystavovány, a pochopit příslušné narativy. Chtěli jsme také zviditelnit všechny, kteří za těmito ranými výstavami stáli, zachytit hlasy jejich návštěvníků a vytvořit prostor pro kritickou diskusi o obsahu a kontextech dané doby.“

Londýn – Paříž – Varšava – Liberec – Bergen-Belsen

Kurátorka Agata Pietrasik se soustředí na šest výstav vytvořených v letech 1945 až 1948, které ilustrovaly velmi odlišné národní okupační scénáře v Polsku, Francii a Československu, válečné zkušenosti z neokupované západní spojenecké Velké Británie a zážitky s pronásledováním a masovým vražděním židovských tzv. displaced persons v táboře Bergen-Belsen. To, co tyto přelomové výstavy přes jejich různorodost i veškerou komplexitu spojovalo, byla neúprosná konfrontace s nacistickým masovým násilím a bezprostřednost, s jakou celoevropský rozměr německých zločinů vnášely do povědomí veřejnosti.

Pod heslem „Vidět znamená věřit“ se od 1. května 1945 konala v londýnské čítárně deníku Daily Express výstava fotografií „The Horror Camps“ (Tábory hrůzy), na níž byly představeny drastické snímky ze Spojenci bezprostředně osvobozených koncentračních táborů; dané fotografie později sloužily jako důkazní materiál také během poválečných soudních procesů. Francouzská putovní výstava „Crimes hitlériens“ (Hitlerovy zločiny), zahájená v červnu roku 1945 v pařížském Grand Palais, se jako první zabývala kolaborací vichistického režimu. Zároveň se objevily první první pokusy o vytvoření evropského vyprávnění o německé okupaci. V rozsáhle zničené Varšavě se putovní výstava Národního muzea „Warszawa oskarża“ (Varšava obviňuje) v roce 1945 ohlížela za zničením národního dědictví a přibližovala obnovou polského hlavního města. O tři roky později následovala v Židovském historickém ústavu „Martirologye un kamf / „Martyrologia i walka“ (Mučednictví a boj), první stálá výstava o pronásledování a vyvražďování polských Židů. V Liberci byl ještě během odsunu německého obyvatelstva v roce 1946 otevřen „Památník nacistického barbarství“. Klíčové scény nacistických zločinů zrekonstruovali tvůrci v samotné vile, kde po vyvlastnění židovské rodiny Herschů žil župní vedoucí NSDAP a říšský místodržící Konrad Henlein. Přehlídka „Undzer veg in der frayhayt“ (Naše cesta ke svobodě), která byla roku 1947 ke zhlédnutí v Bergen-Belsenu, představovala jednu z největších výstav pořádaných v DP táboře pro shromážděné osoby bez domova. V rámci tohoto projektu představili židovští přeživší vlastní pohled na protrpěné katastrofy, dokumentovali znovuobnovení židovského života a také zobrazovali přetrvávající antisemitismus v poválečném Německu.

Zlomy a kontinuity

Expozice v Německém historickém muzeu se zaměřuje na nejrůznější formu a obsah, pomocí nichž se tyto silné poválečné výstavy zabývaly událostmi násilí, odbojem, pachateli jakož i ztrátou kulturního dědictví. S ohledem na příslušný místní a národní kontext analyzuje kunsthistorička Agata Pietrasik dobový vizuální jazyk a porovnává prameny. Přitom se ozřejmují prezentované interpretační narativy o bezprostřední válečné minulosti a různých vizích budoucnosti, které se odrážely v raných výstavách. Přehlídka v Německém historickém muzeu rovněž zkoumá motivaci a specifické perspektivy tehdejších zúčastněných a pátrá po dopadu výstav, z nichž některé putovaly po celé Evropě. Tím je patrné, co tehdejší výstavní tvůrci ukazovali a jakým tématům se naopak nevěnovali. Současně vystupují na povrh i kontinuity, které dodnes charakterizují

a občas i zamlžují zpodobnění německých dějin násilí v Evropě, jakož i tradici vzpomínky a uctění památky.

Na ploše 400 metrů čtverečních představuje expozice v přízemí Peiovy budovy

na 360 exponátů z Německa, Francie, Velké Británie, Izraele, Polska a České republiky, mezi nimiž je 80 dobových předmětů. K vidění jsou mimo jiné tabule

a návštěvní knihy z tehdejších výstav, fotografie, z nichž některé jsou veřejnosti představeny vůbec poprvé, filmy, knihy, dokumenty, mapy, umělecká díla

a plakáty. Filmové a zvukové stanice dokumentují reakce tehdejších návštěvníků.

V rámci rozhovorů dostanou slovo muzejní odborníci, potomci těch, kteří se ve své době na výstavách podíleli, i zástupci skupin obětí, jež v rámci raných přehlídek zastoupeny nebyly. Přehlídku doplní bohatě ilustrovaná publikace obsahující

15 esejů od renomovaných mezinárodních odborníků, která v nakladatelství

Ch. Links Verlag vyjde německy a anglicky.

Evropský doprovodný program, prohlídky a filmový cyklus

Doprovodný program, který připravilo Německé historické muzeum spolu s Dokumentačním centrem „Druhá světová válka a německá okupace v Evropě“, je věnován bezprostředním reakcím na německou okupaci a tyranii uprostřed Evropy. Od května do října 2025 proběhne evropský cyklus akcí „Facing Nazi Crimes: European Perspektivě after 1945“ (Tváří v tvář nacistickým zločinům: Evropské perspektivy po roce 1945), který se na místech původních výstav

bude zabývat danými společenskými a historickými souvislostmi: Jak byly výstavy přijímány a jaký měly dopad? Během šesti večerů bude představeno pozadí těchto často nadnárodních snah, proběhnou také diskuse s odborníky z místních institucí. Série bude vysílána online a následně bude k dispozici na webových stránkách

Po celou dobu konání projektu budou návštěvníky berlínské výstavy pravidelně provázet odborníci, kteří prorazili nové trendy v muzejní prezentaci nacistických zločinů, a zamýšlet se nad vztahem „Vystavování násilí – včera a dnes“.

Zeughauskino ve spolupráci s Dokumentačním centrem „Druhá světová válka a německá okupace v Evropě“ a dlouhodobým projektem Německé výzkumné společnosti (DFG) „Bilder, die Folgen haben – Eine Archäologie ikonischen Filmmaterials aus der NS-Zeit˝ (Obazy s důsledky – Archeologie ikonického filmového materiálu z období nacistické éry) představí od května do června 2025 retrospektivní pořad „Bezeugen und erzählen. Frühe Bilder befreiter Lager“ (Svědčit a vyprávět. Rané obrazy osvobozených táborů).

Dokumentační centrum „Druhá světová válka a německá okupace v Evropě“

V letech 1939–1945 přineslo Německo do velké části Evropy nesvobodu, utrpení, zkázu a smrt. Vysoce zločinné bylo vedení války i zacházení s civilním obyvatelstvem. Šoa ani genocida Sintů a Romů neměly v dějinách obdoby. Na dříve okupovaných územích má násilí následky dodnes. Na památku této skutečnosti rozhodl Německý spolkový sněm o zřízení berlínského Dokumentačního centra a jeho realizací pověřil Německé historické muzeum. Nové centrum bude zprostředkovávat evropský rozměr německé okupace a poskytovat prostor pro uctění památky. Zaměří se na zkušenosti obětí, zejména těch skupin, kterým se dosud nedostalo dostatečné pozornosti.

Další informace na adrese: dhm.de/zwbe